Historie latiny

Počátky

Latina je mrtvý jazyk z indoevropské jazykové rodiny. Její vznik je datován do doby kolem 7. století př. n. l., přičemž původně se jednalo o jazyk italických kmenů obývajících Latium – oblast ve středu apeninského poloostrova. Mezi tyto kmeny patřili i Římané, kteří díky rozsáhlým výbojům rozšířili nejen své území, ale i jazyk, a to po celém svém impériu.

mapa římského impéria
římská říše za vlády císaře Traiana

Písmo – latinku – převzali Římané v upravené podobě prostřednictvím Etrusků od Řeků. Klasická latinská abeceda obsahovala původně pouze 21 písmen (A, B, C, D, E, F, Z, H, I, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, T, V, X) a používala pouze majuskule (malá písmena vznikla až ve středověku). Z důvodu absence U, které vzniklo až později, zastupovalo písmeno V dvě hlásky, a to u a v. Další písmena a spřežky (např. Y, PH, CH...) přibyly díky přejímání slov z řečtiny


Vývoj románských jazyků

Vedle spisovné latiny, normované Caesarem a Ciceronem, se vyvíjela také řeč lidová, tzv. vulgární. Postupem času se hovorová latina v římských provinciích začala více a více vzdalovat své původní podobě a vyvinula se v dnešní románské jazyky, například italštinu, francouzštinu, španělštinu, portugalštinu či rumunštinu. Nepřímo jí byly ovlivněny také další evropské jazyky. Ačkoli na první pohled to nemusí být úplně zřejmé, latinou byla (skrze francouzštinu) silně ovlivněna také angličtina – mnoho anglických slov (především víceslabičných) má původ právě v latině


Středověká a církevní latina

Počátky středověké latiny spadají do posledních let Západořímské říše. Tehdy se latina stala lidovým jazykem i mimo Itálii a začala se značně zjednodušovat. Kromě toho ji ovlivňovaly i národní jazyky, což je také důvod, proč se v různých zemích – hlavně co se týče výslovnosti – liší.

Po zániku Západořímské říše se latina užívala i nadále a stala se jazykem vzdělanců a církve. Její postavení se změnilo až s nástupem renesance, kdy došlo k prosazování národních jazyků.


Současnost

Ačkoli se v současnosti hovoří o latině již jako o mrtvém jazyce, je dosud užívána v křesťanské liturgii a vedle italštiny je úředním jazykem Vatikánu. Spolu se starověkou řečtinou tvoří základ terminologie v širokém spektru vědních oborů od lékařství a biologie, přes historii a teologii až po právo, filozofii a filologii.


Výslovnost

Jak už bylo zmíněno, současná výslovnost latiny se v mnoha ohledech stát od státu liší. V Česku například čteme Cicero jako [cicero], kdežto v jiných zemích může výslovnost znít třeba [kikero]. Jaká je ale správná výslovnost a jak můžeme vědět, jak ve starověkém Římě doopravdy mluvili? Hlavní zdroje jsou dva, jedná se o:

  1. způsob, jakým byla latinská jména přepisována do řečtiny,
  2. pravopisné chyby dochované na nápisech.
Z toho vyplývá, že pokud se Caesar přepisoval řeckým písmem jako Kaisar (a nikoli Cézar), vyslovovalo se c jako k, ae jako ai a s vždy jako s (nikoli jako z). Podobně tomu je i u pravopisných chyb. Používá-li se nějaký znak pouze z tradice a nemá žádné odůvodnění v tom, jak se skutečně vyslovuje, písař, který si špatně zapamatoval pravopisné pravidlo, slovo jednoduše napsal tak, jak jej slyšel.

Pozn.: V současné době se ve světě čím dál více přiklání k používání této klasické, tzv. restituované výslovnosti.


Zpět na úvodní stranu