Kraj Vysočina letos vyhlásil již 14. ročník akce Čistá Vysočina zaměřené na úklid veřejného prostranství a přírody v našem kraji. Akce probíhala od 10. do 23. dubna a zúčastnilo se jí také několik tříd Gymnázia Třebíč, mezi nimi i studenti primy (tedy  žáci 6. ročníku). V pondělí 17. dubna pročesávali náročný úsek mezi Poušovem a Řípovem, hodně se zapotili a při této příležitosti ulovili sbírku kuriózních předmětů. O nasbírané kuriozity a sesbírané zkušenosti by se s vámi rádi podělili.

Úlovky

Znáte písničku „Co jsem měl dnes k obědu“? Zpívá se v ní o dokonalém mišmaši, který nenasytný zpěvák z nějakého neznámého důvodu pozřel. My si můžeme představit, že písničku zpívá příroda, kterou jsme uklízeli, a zde jsou jen malé ukázky toho, co všechno jí bylo naservírováno:

• tři smutné pneumatiky z auťáku, který kdysi vyhrál F1
• zrezivělé klíčky od automobilu Škoda (bez automobilu)
• opuštěný červenomodrobílý nárazník
• pomlácené rybářské židle
• zažloutlé kolečkové křeslo s potrhaným polstrováním
• záchodové prkýnko z hlubokého lesa
• prošlé léky
• bota od Gucciho porostlá mechem
• lebka mrtvé srnky
• kusy stanu, který roztrhal vzteklý pes
• tekutá hlína v plechovce
• lahve plněné smradlavými kapalinami se zbytky něčeho, co připomínalo tasemnici
• miliarda plechovek od piva

To koukáme! Kdyby toto bylo naše obědové menu, asi by to nedopadlo nejlépe. Kdo přírodu takto krmí? A proč si to, chuděra, nechá líbit?!

Jak jsem se sem dostal?

Směsice věcí nás nutila přemýšlet, jak se věci do přírody dostaly, jak a proč byly vyhozeny, co dělaly před tím, než vyhasly jejich užitečné životy a ony skončily na nelegální skládce.

Bedna od limonád nám prozradila: Nedávno jsem seskočila z výrobní linky. Vytvořili mě, abych v sobě vozila buclaté láhve na třebíčské limonády. Z továrny do obchodu a pak zpět a pořád dokola… Byla jsem moc šťastná a každý den jsme se těšila, kterou barvu budu vozit. Malinovou, jablečnou, citronovou… Příchutě v bedýnce svítily a kdo je viděl, měl důvod se usmívat. Pak mě ale jeden střapatý kluk upustil. Au! Prasklo mi držadlo a už to šlo šupem. Pán, který mě vezl v autě, se naštval, protože rozbité madlo ho řízlo do ruky. Ani nevím, jak se to semlelo, najednou ležím v lese, mezi kameny a jehličím. Je tu zima. Není to tu sladké. Nic tu necinká. Barev je tu málo. Jen jarní kvítky – jablečné blatouchy, malinové plicníky a citronové sasanky…

Poslechněte si smutné svědectví nápojové plechovky: Zrodila jsem se na jezdícím pásu. První, co jsem spatřila, byla pochmurná továrna. Všude pracovali lidé, kteří měli na obličeji unavené výrazy. Na zdech byly vylepené plakáty s reklamou na pivo. Stroj mě přemístil k ostatním plechovkám, kde nás zabalili do plastového obalu. Přesunuli nás do velké kartónové krabice. Všude kolem jen vražedná tma. Pak mě oslnilo světlo, někdo otevřel víko. Uviděla jsem pestrobarevný obchod plný nejrůznějších nápojů. Dali mě do regálů a já poznala spoustu nových přátel. Po pár dnech si mě někdo koupil, vypil a vyhodil do příkopu. Tam jsem strávila zbytek svého života.

Klíček od auta se nám svěřil se svou životní cestou: Jednou si mě koupil moc sympatický pán. Byla jsem u něj šťastná. Pán měl ale nehodu a já mu vypadla z kapsy. Kutálela jsem se, kutálela, kutálela až na opuštěnou mýtinu. Bylo tam krásné ticho. Najednou slyším dusot jako od kopyt koní. Nebyli to koně, ale takoví malí spratci, kteří mě hodili do černého pytle na odpadky. Tam jsem zůstala až doteď, kdy vám vyprávím svůj příběh.

Promluvilo i záchodové prkýnko. Z jeho slov je ale patrná jistá nevyrovnanost, pravděpodobně způsobená prožitým stresem: Ahoj, jak se máš? Co děláš? Kde jsi? Já se mám dobře. Jsem někde v příkopě. Jsem do tvaru brambory, uprostřed mám velkou díru. Jsem tzv. záchodové prkénko. Jednoho dne ke mně někdo přišel a hodil mě na skládku. Teď tu žiji. Mám vás rád. Jste opravdu kamarádi!

Poděkování

Závěrem už jen poděkování. Rádi jsme se této akce zúčastnili. Myslíme si, že je důležité koukat kolem sebe, přemýšlet, neplýtvat, recyklovat a uklízet…

Jaké však bylo naše překvapení, když se  druhý den po akci ve školní poště objevily tyto vzkazy. Odesilatel mailů byl samozřejmě neznámý.

„Klaudi, děkuji, že jsi uklidila ty petlahve. Pořád se mi cuckali do vlasů!“

„Evičko, díky, že jsi odnesla ten sáček od bonbónů. Já tak nemám ráda sladké!“

„Barčo, ty klíčky zatlačily moje kytičky. Děkuji!“

„Justy, plechovky mi bránily, abych se v létě opálila. Díky!“

Je dobré vědět, že nejsme sami, kdo si myslí, že takovéto akce mají smysl.

Pavla Kopečná a žáci 1. G, Gymnázium Třebíč