Jak vzpomínáte na studium na gymnáziu?
Nejraději asi vzpomínám na olympiády, pravidelně jsem se účastnila samozřejmě chemické olympiády a s ní spojeného letního soustředění na Běstvině. Jako trochu vedlejší věc, spíš pro zábavu, jsem si několikrát zkusila lingvistickou olympiádu, a i když jsem to vůbec nečekala, podívala jsem se díky tomu jednou i do Indie, což pořád beru jako jeden ze svých nejzajímavějších zážitků, které mi umožnilo studium na gymnáziu.
Studium bylo ovšem spojené i s určitými těžkostmi. V oblíbených předmětech jsem měla dobré výsledky, v méně oblíbených pořád docela slušné, ale boj nastával, kdykoli bylo potřeba mluvit před třídou; trpěla jsem v takových situacích těžkou úzkostí a selektivním mutismem, což je stav, kdy člověk v určitých situacích jednoduše oněmí. Jak si umíte představit, to není pro prezentování úplně ideální (usmívá se) Tento problém se táhl celým mým studiem, svá úspěšná vystoupení před třídou můžu spočítat na prstech jedné ruky. Nejlepší vzpomínky mám jednoznačně na učitele (a těch byla většina), kteří pochopili a respektovali, že to mám prostě v některých ohledech jinak, a nesnažili se mě násilím dostat do „normálu“, „rozmluvit“, a tak podobně. Dnes stále zastávám názor, že ve školním prostředí by se měly co nejvíce respektovat individuální potřeby studentů, a to všech, a ne jen těch s nějakou oficiální diagnózou. Mimochodem, dnes na vysoké škole je prezentování spolužákům normální součástí mého každodenního studia, a do tohoto stavu jsem se nedostala nějakým násilným překonáváním svých hranic, ale prostě přirozeně – dnes už mám pocit, že mám ostatním co sdělit, chci se podělit o své znalosti, a tak se najednou nemožné stalo možným.