Absolventka třebíčského gymnázia, Právnické a Filozofické fakulty UK v Praze. Česká politička, právnička a podnikatelka. Komisařka pro spravedlnost, ochranu spotřebitelů a otázky rovnosti pohlaví. Komisařka pro hodnoty a transparentnost v komisi Ursuly von der Leyenové. A mnoho dalších jsou synonyma pro jednu významnou ženu, Mgr. et Mgr. Věru Jourovou.
Na našem gymnáziu odmaturovala v roce 1982. Za svoji kariéru stihla být zařazena do top 100 nejvlivnějších lidí světa (podle časopisu Times), být první místopředsedkyní hnutí ANO, první ženou v Evropské komisi, ale také být ve vyšetřovací vazbě (později prokázána nevina, díky tomu si vysoudila 3,6 milionů korun jako náhradu). Dnes má zákaz vstupu na ruské území spolu s dalšími známými osobnostmi. „Neustálé ruské úsilí šířit dezinformace a podkopávat lidská práva si zaslouží silnou a stálou reakci. Pokud je toto cena za pravdu, pak ji ráda zaplatím,“ napsala.
Položili jsme jí několik otázek, které nám velmi ochotně zodpověděla:
Chtěla jste vždy působit v politice a věnovat se konkrétně tomu, čemu se momentálně věnujete? Pokud ne, co Vás přivedlo k rozhodnutí se tímto směrem vydat?
Chtěla jsem působit v politice až po roce 1989. Předtím by to šlo, jen kdybych se stala komunistkou, což jsem opravdu neměla v plánu. Chtěla jsem dělat něco ve veřejném zájmu, zkoušela jsem i podnikat, dělat takříkajíc „pro sebe“, ale moc mě to nebavilo ani mi to moc nešlo. Po celoživotním studiu a stoupání po kariérním žebříčku dnes dělám evropskou politiku v nesmírně zajímavých oblastech – evropská justice a právní systémy, ochrana soukromých údajů, internetové právo, volební právo atd. Pořád se i dnes něco učím a mám příležitost jednat s nejvýznamnějšími lidmi světa jak z byznysu, tak z politiky. Jsem za takové možnosti a zkušenosti vděčná.
Mohla byste nám popsat svůj běžný pracovní den?
Teď v době covidové je to dost stereotyp. Pracuji hlavně přes internet od 8 do 18, někdy do 20 hodin nebo déle. Pak přestávka na vzpamatování a potom čtení podkladů na druhý den. Jednám s ministry či poslanci nebo obecně s politiky, se zástupci justičního sektoru, s manažery z byznysu, s lidmi z neziskových organizaci. Každý den řeším se svým kabinetem řadu věcí, strategii, taktiku, činím denně různá rozhodnuti. Kazdou středu zasedá tzv. kolegium komisařů, je nás 27, kolik je zemí EU, za každý stát jeden zástupce. Tam rozhodujeme zásadní věci evropské politiky a legislativu. Často mluvím na konferencích, pravidelně mě „grilují“ poslanci Evropského parlamentu, kterým mám povinnost skládat účty ze své práce. Takřka denně dávám rozhovory do evropských či světových médií. V běžném režimu hodně cestuji, většinou dvakrát týdně někam letím nebo jedu, mívám náročné mise – dlouhé šňůry jednání a tiskové briefingy.
Co byste řekla, že Vám nejvíce pomohlo, abyste se stala úspěšnou političkou?
Myslím, že mi nechybí ctižádost a disciplína. A taky mi paradoxně pomáhá, že nemám moc velké sebevědomí. Netroufnu si něco řešit nebo o něčem mluvit, aniž bych to perfektně znala. Jet po povrchu věci není můj styl. A právě precizní příprava, snaha o maximální výkon, a přitom neustálé pochybování o sobě samé – tahle kombinace různorodých věcí mě posunovala v kariéře směrem nahoru.
Řekla byste, že Vám studium na třebíčském gymnáziu pomohlo ve Vaší cestě?
Nepochybně mě studium na gymnáziu v Třebíči nakoplo správným směrem. Nebylo to jednoduché, matematika, fyzika a chemie mě drtily. Ale česká literatura, angličtina, latina, základy společenských věd byly předměty, které mě bavily a předurčily k dalšímu studiu. Nejraději vzpomínám na přednášky pana profesora Pruši, z nichž jsem čerpala ještě při studiu na Filozofické fakultě. Vzpomínám si na jeho (marnou) snahu vysvětlit nám Kantův kategorický imperativ. Pochopila jsem ho sice až mnohem později při studiu práv, ale dobrý základ pro pochopení tam byl.
Co Vám přijde nejlepší, a naopak nejhorší na Vaší práci?
Nejlepší je možnost dělat na opravdu velkých věcech, které ovlivní Evropu, doufám, že v dobrém, na mnoho let dopředu. Například jsou to pravidla pro ochranu soukromí v online prostoru, na kterých průběžně pracuji. Těmito pravidly se mimochodem inspiruje řada mimoevropských zemí včetně USA. Nejhorší je nemožnost řadu podstatných věcí účinně řešit, kdy často zažívám pocit bezmoci. Mrzí mě, že neumím pomoct lidem v nouzi nebo těm, kteří čelí nespravedlnosti. Dostávám smutné maily a prosby o pomoc, na které nemůžu reagovat a skutečně pomoct.
Zpracovali: Saskie Dobešová, Adéla Šimonová, Jakub Záviška, 1. A